Filmové kvízy: Jak dobře znáte zlatý fond české kinematografie?

Nejslavnější české filmy všech dob

České filmy jsou naše národní poklady a každý z nás má určitě svůj oblíbený, který si pouští znovu a znovu. Kolja nám ukázal, že i malý příběh může dobýt svět - však kdo by neznal tu dojemnou scénu, když malý Kolja poprvé řekne děkuji česky?

Když se řekne Slunce, seno, hned se nám vybaví Hoštice a nezapomenutelná Škopková v podání Heleny Růžičkové. Ty hlášky přece známe všichni nazpaměť! Já ti dám škopek, ty jedna! - kolikrát jsme to už slyšeli?

Pelíšky nás pokaždé rozesmějí i dojmou. Kdo by neznal igelitovou tašku z NDR nebo legendární víš, co je to televizor? Přitom jde o tak citlivý pohled do našich dějin, že se při něm občas i sevře srdce.

Obecná škola - to je kus našeho dětství. Tříska jako učitel Hnízdo nám ukázal, jak může jeden člověk změnit životy mnoha dalších. Jeho Ichhh binnnn zní i po letech v našich uších.

A co teprve S tebou mě baví svět! Tři tátové na horách s dětmi - klasika, kterou milujeme dodnes. Já jsem malej, ale šikovnej používáme v běžné mluvě, aniž bychom si to uvědomovali.

Tři oříšky pro Popelku jsou naše vánoční tradice. Bez Libušky Šafránkové na koni a kouzelných oříšků si svátky ani neumíme představit. A ta hudba! Stačí zaslechnout první tóny a jsme zpátky v pohádce.

V Postřižinách nás Maryška okouzluje svými dlouhými vlasy a divokými kousky. Hrabalovská poetika ožívá v každém záběru a my s nostalgií vzpomínáme na dobu, kdy pivo teklo proudem a život měl své osobité kouzlo.

Známí čeští režiséři a jejich díla

České kinematografii vévodí skutečné legendy, které nám daly nezapomenutelné filmové zážitky. Miloš Forman, kluk z malého města, dobyl svět a ukázal, že i z českých luhů a hájů může vzejít génius světového formátu. Kdo by neznal jeho Hoří, má panenko? A když pak v Americe natočil Přelet nad kukaččím hnízdem, všichni jsme věděli - tohle je náš člověk!

Jiří Menzel nám zase přiblížil Hrabalův svět tak dokonale, že když dneska projíždíte kolem malé železniční stanice, nemůžete si nevzpomenout na Ostře sledované vlaky. Jeho laskavý humor a cit pro detail z každého filmu vytváří malé umělecké dílo.

A co teprve Věra Chytilová - ta dokázala pořádně zatřást zaběhnutými konvencemi! Její Sedmikrásky byly jako výbuch granátu v tehdy šedivé filmové krajině. Dodnes se nad jejími filmy vedou vášnivé debaty - a není divu.

Kouzelný svět Karla Zemana nás přenesl do říše fantazie způsobem, který tehdy neměl obdoby. Jeho Vynález zkázy okouzluje i v době digitálních efektů - to je co říct! Jan Svěrák pak dokázal, že i moderní česká kinematografie má světu co říct. Kolja rozplakal diváky po celém světě, a přitom je to tak typicky český příběh.

František Vláčil nám v Marketě Lazarové ukázal středověk tak syrově a působivě, že se vám při sledování tají dech. To není film, to je časostroj do minulosti! Jeho poetické vidění světa nemá v české kinematografii konkurenci.

Zdeněk Troška zase dokáže rozesmát celý národ. Však kdo by neznal Slunce, seno? Jeho lidové komedie se staly součástí našich životů, citujeme z nich, smějeme se jim, a přitom v nich vidíme sami sebe.

Karel Kachyňa uměl jako málokdo zachytit lidskou duši. Jeho Ucho vás zasáhne stejně silně dnes jako před lety - možná proto, že pravda o lidské povaze se nemění.

Český film je jako dobré víno, čím déle zraje v naší paměti, tím více si uvědomujeme jeho jedinečnou chuť a neopakovatelnou vůni

Květa Fialová

Filmové hlášky z českých komedií

České filmové komedie jsou pokladnicí nezapomenutelných hlášek, které se staly součástí našeho každodenního života. Kultovní výroky z filmů jako Pelíšky, Slunce, seno nebo S tebou mě baví svět zlidověly natolik, že je používáme automaticky, jako by tu byly odjakživa.

Kdo by neznal to kouzelné Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným? Vždycky když prší v létě, tahle hláška prostě musí padnout. A co teprve nezapomenutelný Vladimír Menšík a jeho Tak už máme, co jsme chtěli - kolikrát jsme to sami řekli při pohledu na nějaký průšvih?

Pelíšky? To je kapitola sama pro sebe. These are my children, they are very clever používáme s ironickým úsměvem pokaždé, když se někdo snaží blýsknout angličtinou. A Víš, co je to gastropod? vytáhneme vždycky, když chceme někoho nachytat.

Když se řekne Slunce, seno, všichni hned slyšíme Helenu Růžičkovou a její Tak co je, Blaženo, pojedem na ty čučky?. A kdo by neznal Když už jsme si to mlíko načali, tak ho vypijeme - perfektní hláška pro situace, kdy už není cesta zpět.

Český humor je prostě specifický a naše komedie to dokazují. Vzpomeňme na nesmrtelného Hliníka, co se odstěhoval do Humpolce nebo na věčnou pravdu Situace je vážná, ale není zoufalá.

Vánoce bez Já jsem tak šťastná nebo Správnej chlap má mít v těle aspoň dvě promile by nebyly ty pravé české Vánoce. Tři oříšky pro Popelku nám zase připomínají, že Kdybys měl filipa, tak tu nesedíš.

I současné komedie přinášejí hlášky, které si lidé okamžitě oblíbili. Běhání je diagnóza z filmu Ženy v běhu nebo Muži jsou lovci, ale většinou loví v supermarketu - tyhle moderní perly už také pevně zakotvily v našem slovníku.

České pohádky a jejich hlavní postavy

České pohádky jsou pokladnicí našich tradic a to nejkrásnější, co můžeme předat dalším generacím. Vzpomeňte si na tu kouzelnou atmosféru, když Pyšná princezna Lada poprvé potkává zahradníka Miroslava. Kdo by nemiloval ten moment, kdy její pýcha konečně roztává jako jarní sníh?

Tři oříšky pro Popelku - to je teprve příběh! Libuška Šafránková na koni, s kuší v ruce, jak elegantně utírá nos nafoukanému princi. Není divu, že tahle pohádka se stala vánoční klasikou nejen u nás, ale třeba i v Norsku. Však to znáte - jakmile začne hrát ta nezaměnitelná melodie, celá rodina se najednou sejde u televize.

A co teprve naši pohádkoví vodníci a čerti! Kdepak nějaké strašení - český vodník si radši dá cigárko a popovídá, než by někoho topil. Vzpomeňte si na toho dobráckého hastrmana z Princezny ze mlejna - to je přece úplně jiný level než ty strašidelné historky o vodních démonech.

Princové a princezny v našich pohádkách nejsou žádné cukrové panenky. Však to znáte - než získají svou lásku, musí se pořádně ohánět. Jako třeba princ z pohádky Jak se budí princezny - žádné laciné pusy nefungují, tady je potřeba skutečná odvaha a vytrvalost.

Obyčejní lidé s neobyčejným srdcem - to je to, co dělá české pohádky tak výjimečnými. Vždyť kolikrát je to právě ten hloupý Honza, který nakonec všechny přechytračí svým selským rozumem. A přiznejme si - kdo z nás by občas nepotřeboval takové kouzelné oříšky jako Popelka?

Naše pohádky mají to správné české kouzlo - humor s špetkou moudrosti. Však si vzpomeňte na krále Já První a jeho sůl nad zlato. Kolikrát v životě jsme si uvědomili, že ty nejobyčejnější věci jsou vlastně ty nejcennější?

Herci zlaté éry československého filmu

Když se řekne zlatá éra československého filmu, každému se vybaví ty nezapomenutelné tváře, které nám přinášely radost, smích i slzy. Vladimír Menšík - už jen to jméno vyvolává úsměv na tváři. Ten jeho nakažlivý smích, timing a schopnost rozesmát celý národ! A přitom dokázal zahrát i vážné role tak, že člověku běhal mráz po zádech.

Jiřina Bohdalová - naše národní pokladnice humoru a talentu. Kdo by neznal její Popelku v televizních pohádkách nebo nezapomenutelnou roli ve filmu Ucho? Když se na plátně potkala s Vlastimilem Brodským, byla to prostě magie. Jejich společná chemie byla tak přirozená, že člověk zapomněl, že se dívá na film.

Koho by nechytla za srdce důstojnost Rudolfa Hrušínského? Jeho doktor Skružný se stal legendou, a co teprve Spalovač mrtvol - dodnes z toho běhá mráz po zádech. A Josef Kemr? Ten dokázal být jednou prostým vesničanem a vzápětí filozofem s hlubokým vhledem do lidské duše.

Dana Medřická vnesla do každé role kus své duše. Ať hrála matku, milenku nebo učitelku, vždycky to bylo tak opravdové, že divák ani nedýchal. A Stella Zázvorková? Ta uměla být komická i dojemná, často v jedné scéně.

Ladislav Pešek - jeho laskavý pohled a moudrý úsměv hřejí dodnes. A když se na plátně objevil Jan Werich, člověk věděl, že dostane nejen zábavu, ale i něco k zamyšlení. To byl kumšt!

Petr Čepek nám ukázal, jak vypadá opravdové herectví bez příkras. Jeho intensity a pravdivost byly až fyzicky hmatatelné. A Miloš Kopecký? Ten svým baronem Krausem vytvořil postavu, která se prostě nedá zapomenout.

Tihle mistři svého řemesla nám zanechali poklad, který si můžeme připomínat znovu a znovu. Jejich umění není jen v archivech - žije v každém z nás, kdo jsme měli to štěstí vyrůstat s jejich filmy.

Oscarové úspěchy českých filmů

České filmy na mezinárodní scéně? To je kapitola sama pro sebe! Když v roce 1966 získal Obchod na korze našeho prvního Oscara, nikdo netušil, že to odstartuje zlatou éru československého filmu. Představte si ten moment - malá země uprostřed Evropy najednou dobývá Hollywood!

A pak přišly Ostře sledované vlaky. Kdo by neznal ten příběh mladého Miloše na malém nádraží? Menzel s Hrabalem vytvořili něco, co dodnes bere za srdce - příběh tak český, a přesto tak světový. V roce 1968 si právem odvezli zlatou sošku domů.

Devadesátá léta? To byl čas Kolji. Svěrákův mistrovský kousek o tom, jak může malý ruský kluk změnit život zapšklému českému muzikantovi, rozplakal celý svět. Oscar z roku 1997 byl zasloužený - vždyť který jiný film tak krásně zachytil atmosféru porevolučního Česka?

Naše filmařina se ale neztratila ani později. Vzpomeňte na Želary nebo ten úžasný snímek Musíme si pomáhat. I když to na Oscara nakonec nevyšlo, už samotné nominace byly obrovským úspěchem.

A co teprve kouzelný svět Jiřího Trnky! Jeho loutky očarovaly celý svět, i když na Oscara nedosáhl. Ale řekněte sami - nejsou jeho filmy jako poezie v pohybu?

Současná česká kinematografie? Stačí zmínit Hořící keř nebo Fair Play. Možná nemají Oscara, ale mají něco jiného - příběhy, které si najdou cestu k divákům napříč kontinenty.

V čem je to české filmové kouzlo? Možná v tom, že umíme vyprávět příběhy, které jsou sice ryze české, ale zároveň tak lidské, že jim rozumí každý. Od těch nejstarších oscarových úspěchů až po dnešek - pořád máme světu co říct.

Místa natáčení slavných českých filmů

Filmová magie se nesmazatelně vepsala do tváře naší země a některá místa si díky ní navždy získala výjimečné kouzlo. Zámek Moritzburg se stal doslova poutním místem všech, kdo milují příběh krásné Popelky. Však taky ty nádherné sály, kde tančila Libuše Šafránková, nebo zasněžený park, kde se proháněla na koni, berou dech i po tolika letech.

Kdo by neznal hospůdku U Kalicha? I když už to není ten původní lokál, kde vysedával Hrušínského Švejk, pořád tam dýchá ta správná atmosféra staré Prahy. Člověk si tam může dát pivo a představovat si, jak tady ten dobrý voják vedl své nekonečné debaty.

Majestátní hrad Křivoklát se stal kulisou tolika pohádek, že by je jeden nespočítal. Když se procházíte po nádvoří, kde se natáčela Noc na Karlštejně, nebo stojíte pod branami, kde čertíci trápili Petra v pohádce S čerty nejsou žerty, jako byste se přenesli přímo do filmu.

V malebném městě Loket jako by se zastavil čas. Každý kámen tu vypráví příběh Pyšné princezny a krále Miroslava. Když se za soumraku projdete křivolakými uličkami pod hradem, možná zaslechnete ozvěnu písně Rozvíjej se poupátko.

Barrandovské ateliéry, ta továrna na sny, kde vznikly desítky nezapomenutelných filmů. Tady se rodily legendární scény z Pelíšků, tady vznikal oscarový Kolja. Každá chodba tu dýchá filmovou historií.

Jihočeské Hoštice? To je kapitola sama pro sebe! Místní pamětníci vám s jiskrou v oku povypráví, jak Helena Růžičková řádila na jejich návsi a jak se celá vesnice proměnila v jedno velké filmové plátno.

Plzeňský Prazdroj není jen chrámem zlatavého moku. Kdo by neznal tu bláznivou scénu, kde Maryška šplhá po komíně? Ten pohled na město z výšky bere dech stejně jako tehdy ve filmu.

Když o Vánocích zavítáte do skanzenu v Přerově nad Labem, rázem se ocitnete v pohádce. Ty samé chalupy, kde Petr bojoval s čerty, ty samé cestičky, kudy utíkala princezna Angelína - všechno tu zůstalo jako v tom kouzelném příběhu.

Hudba a písně z českých filmů

České filmy a jejich melodie - to je příběh, který si každý z nás nese v srdci. Naše filmová hudba má takovou sílu, že často žije dál i bez samotného filmu. Vždyť kdo by neznal melodii z Popelky? Ta kouzelná skladba Karla Svobody nás provází každé Vánoce a rozezní se i za hranicemi, kde ji milují stejně jako my.

Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste si pobrukovali Není nutno z Třech veteránů. Tahle písnička se stala symbolem české pohody a optimismu. A co teprve když zazní Stárka ze Starců na chmelu - to se prostě musíte zastavit a poslouchat.

Naši skladatelé dokázali něco úžasného - vytvořili melodie, které si pamatujeme celý život. Karel Svoboda, génius filmové hudby, nám dal nejen Popelku, ale i nezapomenutelného Kolju. Jaroslav Uhlíř se Zdeňkem Svěrákem zase stvořili písničky, které zpívají děti i jejich rodiče - od Dělání až po Severní vítr.

Petr Hapka uměl zachytit drama i něhu - vzpomeňte si třeba na Sanitku nebo Šakalí léta. A když se řekne Noc na Karlštejně, kdo by si nezanotoval Lásko má, já stůňu?

I dnešní doba má své mistry. Jan P. Muchow nebo Roman Holý píšou hudbu, která mluví k současné generaci, ale neztrácí nic z té české muzikálnosti, co nás provází už desítky let.

Naše filmové melodie jsou jako rodinné stříbro - předáváme si je z generace na generaci, zpíváme je u táboráků, na oslavách, prostě všude, kde jsme spolu. Jsou součástí našich životů, našich vzpomínek a našich příběhů.

Nejúspěšnější české filmy v kinech

České filmové plátno nám přineslo nespočet pokladů, které si zamilovaly celé generace. Tři oříšky pro Popelku - kdo by neznal tenhle klenot? Každé Vánoce se díky Libušce Šafránkové znovu zamilováváme do příběhu, který už dávno přerostl hranice naší země.

A co teprve Pelíšky! Ten film je jako stroj času - stačí jeden večer a rázem jsme zpátky v šedesátkách. Ty jsi tak krásná, že bych tě jedl lžičkou... Kolikrát jsme tuhle hlášku slyšeli nebo sami použili?

Ženy v běhu nám zase ukázaly, že i moderní česká komedie umí diváky zvednout ze sedadel. Čtyři ženský, jeden maraton a spousta životních trapasů - to prostě muselo zabrat!

Svěrákovi nám dali Obecnou školu a Kolju - filmy, co dobily svět. Když Zdeněk Svěrák s Koljem procházeli červeným kobercem v Hollywoodu, celý národ byl na nohou.

Z novější tvorby vystřelil jako raketa Vyšehrad: Fylm. Jasně, není to žádná filozofie, ale ruku na srdce - kdy naposledy jste se v kině takhle nasmáli? A Tajemství staré bambitky 2 zase dokázalo, že na pohádky my Češi prostě umíme.

Účastníci zájezdu - to je jako byste jeli na dovolenou se svými sousedy. Každá postava někoho připomíná, že? A Babovřesky? Klasická česká lidovka, co rozesmála miliony.

Nesmíme zapomenout na velkolepou Bathory - důkaz, že i my umíme natočit světový biják. Možná to stálo majlant, ale stálo to za to!

České filmové festivaly a ocenění

České filmové festivaly jsou prostě naše srdcovka! Karlovarský festival je naprostá jednička - každý rok se tam sjíždí tisíce filmových nadšenců. Viděli jste někdy tu úžasnou atmosféru na kolonádě, když se všichni těší na večerní promítání?

Febiofest už dávno není jen pražskou záležitostí. Cestuje po celé republice a přináší skvělé filmy i do menších měst. Pamatujete na loňský ročník, kdy diváci společně řešili kvíz o české nové vlně? To byla atmosféra!

Finále Plzeň si drží svoje kouzlo - tady prostě český a slovenský film frčí. Minulý rok jsem se zúčastnil kvízu o Menzelových filmech a musím říct, že některé otázky byly pěkný oříšek. Však znáte ty slavné hlášky z Ostře sledovaných vlaků...

Zlínský festival je kapitola sama pro sebe. Kde jinde potkáte tolik nadšených dětských tváří? Když se promítají klasické české pohádky a večerníčky, celý festival ožije magickou atmosférou. A ten Zlatý střevíček - to je prostě symbol, který zná každý filmový fanoušek.

Český lev není jen o červeném koberci a šatech. Během doprovodných akcí si můžete změřit síly s ostatními filmaři v kvízech o české kinematografii. A někdy jsou ty otázky tak záludné, že i ostřílení filmaři tápou!

Festival Ji.hlava dokazuje, že i dokumenty můžou být zábava. Loni jsem se zúčastnil kvízu o historii českého dokumentu a byl jsem překvapený, kolik toho ještě nevím. A ty diskuze po projekcích? Někdy se protáhnou až do rána!

Letní filmová škola v Hradišti je prostě kultovní záležitost. Sedět v letním kině, debatovat o filmu do noci, potkávat známé tváře českého filmu - to jsou zážitky, na které se nezapomíná.

Ceny české filmové kritiky nejsou jen o rozdávání cen. Je to setkání lidí, kteří film milují a žijí jím. A ty odborné debaty? Tam se člověk vždycky dozví něco nového!